Ale ten kůň tu pořád je...
Některý rána jsou jako kafe druhák.... I když do nich vysypeš celou cukřenku, nic tě nezachrání. Mícháš jak o život tulipány za plotem (tak divně cizí) se svojí oblíbenou písničkou naplno do sluchátek, nohy se míjejí s odporem a bez pozdravu a neupadneš jen proto, že jsi se pověsila na cigaretu....
Některý rána si připadáš jak mrkev na struhadle...
Ukradli ti čas a prostor tě leká.
Jdeš špalírem všech svých skandujících průšvihů a svět je za neprůstřelným sklem.
(Doktoři tomu říkají deprese a píšou ti oválný bílý prášky - jeden stojí 7,50 ...)
Ten černej okřídlenej kůň co jindy poletuje na hranici dohledu ty dny řehtá obzvlášť hlasitě a smutně, a ty máš víc něž kdy jindy chuť pověsit všechny svý klíče na hřebík a letět, letět, ztřeštěně letět...no prostě letět a potom shořet jako bolid v atmosféře. Zažít ten pocit.
( Když je to hodně zlý, myslíš na děti, říkáš...)
Některý rána chutnaj jak kafe druhák a zítřek, kdy bude líp, je nepředstavitelně daleko. Zamčená ve skříni podmíněnejch reflexů přežíváš. I úsměv už ses naučila zpaměti, protože:
“Co je komu do toho, že je mi mizerně.“ Show must go on. Kafe nalívat na třikrát, v pondělí sýrovou omáčku a nemyslet na chameleona....vlastně na černýho okřídlenýho koně...
(.. psychoterapie, geriavit, meduňka, suché koupele, masáže, solárium, ...)
Ale ten kůň tu pořád je. Ptáš se „Proč zrovna já?“, ale nikdy ti neodpoví. A proč máš hnědý vlasy, zeptá se. Odpovíš: „Odbarvím si je,“ a on se ušklíbne: „To seš celá ty, zase se díváš jinou dírkou...“
Kontakt
Claudie Nováková
Vyhledávání
Anketa
Máte rádi sníh?
