Cestou k vodám Acheronu

V nastávajícím soumraku byl led na řece jen šedou  přízračnou paletou s tmavými skrvnami v místech, kde leželi mrtví ptáci. Vzduch byl plný ostrých pálících vloček, pronikajících sebemenší skulinou. Tak jako písek v poušti, napadlo ji a hned se za to v duchu okřikla...Poušť, takový nesmysl... To všechno ti novináři, chytili se té trošky kyanidu, co někomu utekl do řeky, protože nemají pořádně o čem psát, a už týden to omílají pořád dokola...

U můstku přes ústí mlýnského náhonu led ustoupil černé vodě. Po jeho okraji se živí ptáci uložili na noc. Zlehka se opřela tělem o zábradlí a vychutnávala přízračnou krásu celé scény...

(palác zamrzlý před odletem vznešená královna už skoro složené slovo žádné zlé naivní Gerdy)

„Mami, já – už – chci – domů“, ozvala se ta malá tyranka důrazně.

Potřásla hlavou, aby zahnala pocit nelibosti z vyrušení (To mi nemůže dát ani na chvílli pokoj? Nikam před ní neuteču...) .

„Nojo, vždyť už jdem,“ odpověděla mechanicky, za posledních deset minut asi popáté nebo posté.

„To říkáš pořád! A mně je zima. A mám hlad.“

„Nojo, vždyť už jdem!“ utrhla se a

(až příliš rychlou chůzí na to, aby někam došla)

otočila se k řece zády.

K večeři udělala topinky s česnekem a čaj – bylo před výplatou a peněženka i lednička zely prázdnotou.

„A zkus si něco říct,“ myslela si, když talíř s topinkami zprudka položila před dceru. „Nemít tebe, určitě bych s penězi vycházela!“

Ale dcera nic nenamítala. Byla vyhládlá a topinky snědla s chutí.

Příležitost k výčitkám se stejně našla.

„Mami, já ještě nechci jít spát, mami, prosím, prosím, dávají Krále Šamanů, tenhle díl jsem ještě neviděla! Mamko, prosím...“

„Mazej spát, podívej kolik už je hodin, chci mít taky nějakej čas pro sebe, celej víkend se jen točím kolem tebe a ty pořád mluvíš, mluvíš, praskne mi z tebe hlava“ ( ty krávo, dodala nenávistně v duchu).

Dcera se ještě chvíli pokusila protestovat a pak s brekem odešla.

„Buď zticha!“ hodila za ní jako nůž.

Když si šla taky lehnout, ležela dcera obličejem ke stěně a dělala že spí...

„Tak si trucuj, když tě to baví“, pomyslela si a usnula rovnou do nádherného labutího snu.

Plachtila s roztaženými křídly, svět byl velký na dvojí mávnutí a ona tolik volná....

A pak se to jako vždycky pokazilo, když se z nebe stal kaleidoskop obličejů její matky a ty obličeje na ni křičely, že létat neumí a nikdy nebude... Květiny v její náruči zvadly a matka se nad nimi ošklíbala.

V úterý byla výplata. Zase zvládla další měsíc. Dneska udělá v krámu velký nákup na celý týden! Napadlo ji, že se k malý chovala poslední dny dost hnusně a zastyděla se... ( Kruci, vždyť je to její dítě, nesmí mu přece ubližovat...) Vytratila se z práce dřív, cestou koupila kotlety, které milovala (malá moc ne, ale odkrojí jí kost a bude to mít jako řízek .. moc často maso nemají.) a pospíchala domů. V muzeu začínala výstava fotografií z loňských povodní a už spolu dlouho nikde nebyly.

Dcera seděla u stolku v obýváků a koukala na tv. Když vešla, překvapeně vzhlédla:

„Jé, mami, co tu děláš tak brzo? Mami, že si se mnou budeš hrát, viď?“

„Půjdeme do muzea na výstavu, obleč se.“

„Já nikam nechci, já chci být doma! Pojď si se mnou hrát s Barbínkama!

Prosíííííím.......“

„Žádný Barbínky, s těma si můžem hrát kdykoliv, půjdeme na výstavu, ta už se opakovat nebude. Tak se obleč a pospěš si, ať nám nezavřou!“ (Dělám to přece pro ni, říkala si, když vycházely z bytu, ona z toho ještě nemá rozum.)

Ten den byl nekonečný. Snad posté předělávala několik tabulek v Excellu, které před měsícem slíbil účtárně její kolega, a pak se z toho vykroutil a hodil to na ni. Nenáviděla ho.

(„ A nemůžu se s ním ani pohádat, tohle místo potřebuju, jak bych živila dítě?")

Hlavní účetní chtěla další a další změny a tvářila se, že jí to trvá moc dlouho. Práce na jejích vlastních úkolech stála. Měla chuť zabíjet. Co takhle trochu vody z řeky?

Zazvonil telefon. „Maminko, prosím tě, nezlob se na mě, já za to nemůžu, ztratila jsem klíče a ty peníze, co jsi mi dala do školy na divadlo, taky.“

„Jak nemůžeš?“ chtělo se jí řvát, ale násilím se ovládla – co by si v práci o ní pomysleli, ještě by ji pomlouvali...

„Dojdi si k babiččce, ať ti půjčí její klíče, promluvíme si o tom večer. K večeři si vezmi chleba se sýrem, já nevím, kdy se vrátím, mám dneska moc práce.“

V osm večer se konečně dostala domů – dcera seděla u televize, ale hned vyskočila: „Mami, dáš si kafíčko?“

„Nechci kafe. Chci, abys neztrácela klíče a peníze. Jak jsi je mohla ztratit?

(Pokleslá ramínka a zaražený dětský obličej jako by ji dráždily k nepříčetnosti)

Teď musím vyměnit zámek, a přitom už tak nevím kam dřív! To mi snad děláš naschvál! A co ty peníze?!?! Myslíš, že můžem vyhazovat peníze oknem? (Ach, zadupat ji do země...Zabít, zničit, utéct...) Víš jakou mi dá práci je vydělat? Máme jich málo a přitom každou chvíli něco chceš a ještě je ztrácíš! “

Dcera se rozbrečela.

„Buď zticha! A jdi spát! A neodmlouvej! Tichóóóó!!!“

Do výčitek svědomí zazvonil telefon. Trochu se lekla, ale byla to jen její matka:

„Když jsi v práci takhle dlouho, proč neřekneš, udělala bych malý večeři a postarala se o ni. …“

(„ A tři týdny za to vyžadovala vděčnost, co? Že ses tak starala, co se mnou je, když jsi hledala tátu po hospodách! “)

Ale do telefonu řekla jen: “Díky mami, ale to je dobrý, všechno bylo pod kontrolou...“

„No jak myslíš, ale kdybyste něco potřebovaly, tak řekni.“ ( Musíš mi pořád připomínat, že ty jsi ta lepší?)

„Díky mami. Měj se, dobrou noc.“

(„Nenávidím tě.“)

Všední dny plynuly jako dav lidí v metru, šedé a bez tváří, spěchající, s občasným zastavením na dva tři nádechy. A nebyl čas na cokoliv, protože čas nechtěl být.

Ty nekonečně dlouhé podvečery, pachuť na jazyku jen z představy návratu domů, z jednoho chomoutu do druhého...

„Mami, pojď si hrát“

„Neruš, mám práci...“

(Copak si nemůže hrát sama? Jiné děti to dělají!)

„Mami, mám hlad..“

„Namaž si chleba...“

„Mami, potřebuju …

„Najdi si...

(Vychovávám ji k samostatnosti, to se jí bude hodit...)

… a opovaž se říct, že to tam není!“

(Řekne to, dělá to naschvál, abych jí musela pomoct, abych si jí musela všimnout. Rozmazlila jsem ji.)

„Mami podívej se na mě...“

„Teď nemůžu....!

„Mami podívej se na mě...“

„Teď nemůžu....!

„Mami, prosím, prosím, jen na chvilku, mami!“

„Neotravuj!“

(Nechci mít dítě. Kde se dá vrátit?)

„Mami, volá babička, pospěš si, dělěj, rychle!“

„Vždyť už běžím...“

(„Ta mi tu ještě chyběla!. Paní vím všechno nejlíp a budu tě bolet do konce života...“)

„Ano mami, odhlásila jsem malý na zítra oběd, když jedem k doktorovi. Omluvila jsem ji ve škole.“

(„Zapomněla jsem to odhlásit. Zase. A co je ti do toho, sakra, i kdybych každej oběd platila třikrát? Sakra, zase jsi ta lepší. Už tolik plotů, a pořád je to málo...“)

„Jakto že ještě nejsi v posteli, jak si to představuješ?!“ (Někdo to odnýst musí, a já to nebudu.)

Za oknem ve tmě září tisíc světů. A jejich světlo je studené jak ostří sekery.

Únava číhá na kraji každého pohledu na hodiny. Žehlí si kostým na zítřejší poradu a jako vždycky se spálí. Halenku, kabelku, lodičky. K čemu to všechno? Stejně ji zase náměstek zahrne do oslovení „Pánové“ a vzápětí ji pošle vařit kafe. Má několik nápadů. Ale ke slovu se nedostane, neumí tančit jejich rituální tance...Neumí křičet, že je nejlepší... Jak se má žena prosadit v tomhletom mužském světě?

(„Jsem málo tvrdá, to je ta chyba. A balvan k neunesení na krku... “)

Porada dopadla, jak čekala. Ztráta času a bolest hlavy. Znechucení. Hodinu rozebírat problém, který se dá vyřešit jednou větou! Když nejsou košťata, tak ať je koupěj – anebo nezametaj. Co na tom řešej hodinu?

K náladě jí nepřidal ani věčně zvonící telefon a deset mailů od jednoho a toho samého člověka, který se neustála ptal, jak je daleko s prací pro něj. Nejradši by mu odepsala, že práce postupuje pomalu vzhledem k tomu, že musí neustále číst jeho maily, ale netroufla si. (Tu práci potřebuje... )

Do toho další telefon. Máma.

„Volám kvůli malý, dostala pětku protože jsi jí nepodepsala úkol. To jsi ten úkol nemohla podepsat? Přece to není tolik práce, abys to nemohla udělat!? Já jsem tohle měla vždycky v pořádku, já jsem na vás dbala! Zbytečně holce kazíš známky!“

(„Ano, já vím. Jsem odpad na dně dřezu po mytí nádobí..A ty mi teď nejspíš budeš volat každý večer, jestli jsem podepsala úkoly...“)

Na psacím stole našla obrázek prince, který právě usekl lišce hlavu. Z krku a meče kapala černá krev, celý obrázek byl černý a hlava se válela na zemi...

Asi budu muset nějak kontrolovat, na co se dívá v televizi... ale jak? Mám se naklonovat? A třeba si dělám starosti zbytečně, třeba to byl nějaký úkol ze školy.. Třeba to nemalovala ani malá, Stejně to nic neznamená, je to jen obrázek. (Nepotřebuju další starosti. Už nechci nic řešit. O ničem přemýšlet... Chci jenom přežít...Ještě že malá v poslední době tolik neotravuje...)

Její oblíbená kytka zničeho nic zežloutla a zkroutila sem jako by ji někdo otrávil.

(„Hloupost, asi nějaká virová choroba...“)

Malá si trvala na svém, že o ničem neví (a taky proč by měla? Tohle přece kytky občas dělají, že uschnou a nikdo neví proč. Ale zeptat se jí musela!)

Křik prý zabije ducha stromu … (Fulghum)

Takový nesmysl! A i kdyby, u nás se přece nekřičí. Poslední dobou je u nás ticho, a to je úleva!

Dny běží samy a všechno funguje jak má... snad bude konenčně trochu líp...

 

Morče, které koupila dceři, aby se naučila o někoho starat – a taky aby si nemohla stěžovat, že je pořád sama - našla jednou po příchodu z práce v posledním tažení. Než pošlo, vyteklo mu z tlamičky trochu krve.

Zkroušený obličej. „Já za to nemůžu mami, pustila jsem ho proběhnout a ono se mi namotalo mezi nohy a já o něj nerada zakopla....“

„Měla jsi mi zavolat, mohli jsme s ním zajet k veterináři!“

„Stalo se to před chvílí, to už jsi asi byla na cestě domů. Co s ním uděláme, dáme ho do kontejneru? Já ho tam když tak odnesu, ať nemáš práci!“

„To je dobrý, já to udělám. Ty si nachystej věci do školy.“

Oddechla si, že nemusí řešit smutek ze ztráty ani vymýšlet, kde zvíře pohřbít, zabalila morče do jeho oblíbeného ručníku a po setmění vynesla s odpadky.

Byl nov. Když si ve tmě u zídky s kontejnery vychutnávala cigaretu i tmavý ticho noci, napadlo ji, jaká je to úleva, že dcera je už rozumnější a dá se s ní mluvit...

A přes to měla sny plné šerých sklepení, ztracených cest, blouděni a nelidských postav shazujících praskající tváře...

Za týden uhodily dvacetistupňové mrazy a ona dostala chřipku. Po prokašlaném dopoledni v práci, kdy nic pořádně neudělala, musela nerada uznat, že takhle to nepůjde, Vzala si volno, doplížila se z práce domů a zalezla si do postele. Horečka ji spoutala a zbavila pohybu, pod tlustou peřinu zalezla zima. Potila se a cvakala zubama a doufala, že dcera přijde ze školy brzy.

Konečně! Klíče, dveře, kroky... „Mami co tady děláš a proč jsi v posteli?“

Mám horečku, asi chřipku. Je mi strašná zimaa jsem slabá, prosím Tě, podej mi ještě jednu deku a uvař mi čaj.“

Na chvíli se na ní zastavil neproniknutelný pohled cizích očí. (Cizích?!)

Zkoumal ji... („Rychle, prosím....“)

Dokončil zkoumání a vynesl ortel.

A pak se dcera zasmála:

„Otevřu na tebe okno, mami!“