...to moje vlastní kamení do krve řeže kůži pat......
24.08.2008 17:59
Jdeme bydlet? Teď teprve mi dochází, co všechno před tím říkal. Mám jít k němu domů a tam...? Do háje to ne! Musím pryč! Omluvím se, že si musím odskočit. „Hele, nepotřebuješ s tím pomoct?“ zaculej se na mě a pochechtávaj se vlastní vtipnosti. Zajdu do stínu za kioskem. Pak opatrně couvám, dál a dál, do úzké uličky mezi chatami. Když už si myslím, že jsem dost daleko, že mě nemůžou vidět, dám se do běhu. A utíkám pryč, jak nejrychleji umím.
Další noc na podnikový ubytovně kdy nemůžu spát. Na uších volkmena, abych neslyšela rámus z pokoje nade mnou (bydlej tam rákosníci a šitím džín v noci si vydělaj víc než zametáním dílny ve dne) a v očích slzy, který mi tyhle písničky vždycky spolehlivě přivoděj. Někdy v minulým geologickým období jsem byla holka z takzvaný dobrý rodiny, v klasickým panelákovým 3+1 s obývací stěnou a sedací soupravou. Nadějná vysokoškolačka s vlastním pokojem. Každou neděli hovězí polívka, knedlo vepřo zelo a odpolední rodinná procházka. Prostě normální slušná rodina... (A já to všechno nesnášela).
Rodiče by mi mohli pomoct. Oni ano. Jenže zrovna teď je nechci ani trochu vidět. No, ve skutečnosti pořád ještě doufám, že z toho nějak vybruslím a nebudu muset týdny a týdny poslouchat nekonečná kázání, výčitky a lamentace. Že nebudu muset přiznat chybu a přilézt ke křížku. Zatím mi přece vždycky všechno vycházelo!
Teď bych se ze všeho nejvíc potřebovala napít. Dva kroky k ledničce, pootevřít dvířka, láhev sama vklouzne do dlaně. Teplo v krku hned a úlevná otupělost za chvíli, popaměti uložit láhev a docouvat k posteli do krásnýho spánku beze snů. .. Jo tak to bych přesně potřebovala. Jenže poslední hlt jsem vypila, když mi spadl do vlasů šváb. Nesnáším je, plíží se po stěně a tykadýlka se jim chvějou jak naváděcí anténky. Běhá mi z nich mráz po těle a zvedá se žaludek a chce se mi křičet.
Pití už není, žádnej způsob jak usnout. Další prokouřená noc bez zítřka. Chodím kouřit na balkón společných záchodů. Startky hořej děsně rychle, rychleji než bych chtěla, a jazyk je plnej drobečků tabáku, který mě točej. Zas je budu plivat na prst a pak otírat o zábradlí balkónu nad úplně cizíma lhostejnýma střechama.
Dnešní den stojí za houby. Všechny dny stojej za houby, někdy víc, někdy míň, ale pořád se potuluju ve stejně beznadějným kvadrantu... jo, kvadrantu. Svýho času, někdy před milionem let, jsem bejvala jedna z chloub místního gymnázia. Matematická olympiáda. Chemická olympiáda. Puškinův památník. Školní básnířka.. Nebyla jsem šprt. Všechno mi šlo samo. V třeťáku přišla na školu psycholožka - všichni jsme museli dělat nějaký pochybný IQ testy – že prej, aby se zjistilo, pro co kdo máme předpoklady. Po půl hodině mě to přestalo bavit a zbytek mýho testu vypadal asi takhle:
Chtěl(a) byste radši pracovat sama nebo v kolektivu? Je mi to jedno.
Chtěl(a) byste pracovat ve vedoucí nebo podřízené pozici? Je mi to jedno.
Chtěl(a) byste radši řešit nové, neobvyklé úkoly nebo vykonávat rutinní práci? Je mi to jedno
Hodila jsem test za hlavu. Jen další otravné odpoledne. Jo, jenomže za čas přišla psycholožka oznámit výsledky. Nejdřív profesorům, pak rodičům. Že prej 156, nejvyšší IQ na celé škole. A měla jsem to spočítaný – matfyz. A IQ na talíři třikrát denně . Sbohem milovaný knížky, sbohem sny o malém knihkupectví nebo místní knihovně.
Stejně by mě zajímalo, kdo tyhle praštěný testy vymýšlí a k čemu si asi tak představuje, že jsou dobrý. Teda kromě toho, že psychologové a statistici maj co dělat. Co o nás vlastně tohle číslo říká? Teda kromě toho, že umíme řešit ten typ úloh, ze kterých se skládal test?
Oheň, na kterým se pekla kuřata už dohořívá. Jsou dvě ráno a já jsem příjemně opilá. Dneska byl dobrej den. Pomáhala jsem s prodejem kuřat a pití. Ještě se pořád dokážu udělat za krásnou, když na to přijde. Modrá řasenka a prádlo s kosticema, a za pár úsměvů a sametovej hlas další panák zdarma pro mě. Bolej mě nohy a jsem utahaná. Vytratila jsme se z klubovny k ohni. Musím si promyslet, kterým z dnešních mlsných kocourů se nechám doprovodit. Doprovodit a... no co asi. Koneckonců si to předplatili.
Vytratila jsem se k ohni a narazila na Zdeňka. Seděl tam sám a jeho čokoládový oči byly v tý tmě skoro černý. Černý a bolavý. Zdeněk. Největší štěstí a největší průser mýho života. Šla bych bosa po špičatým kamení pro pět minut s ním. A až bych tam došla, každou z těch pěti minut tisíckrát zaplatila sebemrskačskejma úvahama na téma: „Tohle nesmím! Nesmím kvůli jeho ženě...“ Nedělám si srandu. Vlastně tak žiju. Odi et amo. Nenávidím a miluji. Sebe nenávidím. A jeho miluji. Nebo si to aspoň v tom svým osamělým vesmíru namlouvám.
Zdeněk se posunul. Přisedla jsem k němu na kládu. Tak. Mejch pět minut. V teple a bezpečí Zdeňkova ramene. Ani nevím, jak jsme se dostali na film Přelet nad kukaččím hnízdem. Souvislosti se z mýho života vytratily už dávno. Lásko. Mít hlavu na Tvým rameni. Nechat se šimrat Tvým knírem. Cítit teplo tvých doteků. Víc v životě už nepotřebuju.
Flaška nám stačí společná, lásko.
Nejhorší jsou ty sny..... .stojím na kolejích v úzké soutěsce a proti mě se řítí obrovská lokomotiva. Není kam uhnout. Procházím nekonečným pustým a šerým sklepením, jeden sloup za druhým. Ti , které občas potkávám, jsou ke mně vždy otočeni zády. A když se otočí, usmějí se a jejich tvář popraská, střepy spadnou na zem a odhalí tak cosi příšerného... Skrze stěny mého pokoje prochází bez námahy démoni, kteří mě chtějí roztrhat na kusy. Rozdrásat na malinké kousíčky. Nedá se před nimi utéct. Z rohu pokoje na mě k večeru mluvila podivná zamračená tvář...
Včera jsem šla po ulici a najednou měla pocit, že jdu sama za sebou. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem se otočila. Za mnou šla podivná stařena v šatech dávno vyšlých z módy... Nebyla jsem to já. Asi. Poslední dobou už si nejsem jistá ničím. Někdo můj svět zabalil do mlhy. A někdo mění strašně rychle všechny okolnosti, když chvíli nedávám pozor.
Máma sedí proti mně. Dokonalá jako vždycky. Pečlivě střižený kostýmek (vida, rodinná švadlena stále funguje), mahagonový přeliv. Když zaťukala na dveře mýho pokoje, myslela jsem , že si jen jde někdo půjčit cigarety. Jen taktak jsem stihla schovat flašku. Proč jsem ji vlastně schovávala? Všichni přece občas pijou, nic na tom není. Míchá lžičkou kafe, co jsem ji uvařila do narychlo umytýho hrníčku a ticho mě fackuje ze všech stran. Jsem malá, jsem hmyz, jsem odsouzenec před popravou, jako vždy, když jsem nedělala to, co se má . Mami, křičím vevnitř svý hlavy. Mami pomoc. Vezmi mě odsud. Dej všechno do pořádku jako vždycky. Mami, tolik bych chtěla pohladit...
„Lidi o tobě mluvěj moc ošklivě. Tatínek se moc zlobí, že jsi odešla a žiješ teď t a d y a t a k h l e!“
(No ona to fakt řekla proloženě. Dej mi pokoj, mami, nestojím o tvý rozumy. Jdi do prdele, mami...)
„Co je mi do toho? To je jeho problém!“
Dopije kafe a odejde. Mezi dveřmi sekne do vzduchu: „Dělej jak myslíš. Ale nechoď mi pak domů brečet!“
Vodka hřeje vzadu na patře i v žaludku. A na ničem už nezáleží. Zakouřený pokoj, na chvíli zpustlý a ubohý, je zase dobrým místem, kde se dá pít.
Krabička cigaret v kapse je zmuchlaná. Marně v ní hledám cigaretu, na dlaň vypadne jen pár tabákových drobků a papírek s nějakým telefonním číslem. Nezajímá mě, zahazuji ho. Kdosi špatně oholenej se chraptivě rozesměje: „Vona si prostě pořád nemůže zvyknout, že došly! Kouříme přece spolu, holka, zapomnělas? Však ty mi to vrátíš...“ natahuje ke mně ruku s tvrdými spartami. Chybí mu půlka malíčku. „Kámo, skoč pro další rundu, popojedem“ otočí se k někomu. Kámo vycení těch pár zubů, co mu ještě zbejvá a odvrávorá.
Nechápu to. Kde jsem se tu vzala? Nad bílým plastovým kelímkem s pivem se marně snažím posbírat nějaký myšlenky v hučící hlavě. Špatně voholenej do mě dloubne – zřejmě jeho představa o přátelskosti :“ Pij , ať seš povolnější! Až se ti kouknu na tu nohu, budem mít ještě móře času na jinší věci. No neboj, já byl na vojně u sanity, jsem ti už říkal, že jsem byl někdo, nééé?“
Nechápu to. Kde jsem se tu vzala? Nad bílým plastovým kelímkem s pivem se marně snažím posbírat nějaký myšlenky v hučící hlavě. Špatně voholenej do mě dloubne – zřejmě jeho představa o přátelskosti :“ Pij , ať seš povolnější! Až se ti kouknu na tu nohu, budem mít ještě móře času na jinší věci. No neboj, já byl na vojně u sanity, jsem ti už říkal, že jsem byl někdo, nééé?“
Noha? Noha, noha , noha.. .kouřím, jako by cigareta byla poslední horolezecká skoba, která mě drží nad propastí a zoufale zkouším nahodit paměť. Bolí mě pravá pata. Kouknu na ni – je omotaná nějakým hadrem, nejspíš to bude pánskej kapesník. Na něm fleky, ty tmavý nejspíš budou zaschlá krev. Kde jsem k tomu přišla? A kde jsem se vzala tady? Včera... ...včera? někdy... zábava v sokolovně, rámus a pivo, Zdeněk mi něžně rovná promoklý pramínky vlasů na čele... a pak nějakej mejdan nebo co... nojo , jasně mejdan a šampaňský, celá bedna šampaňského.... ... zvracím na záchodě, vodka a zelená, Zdeňkova Eva mi něco říká a pak... do háje co bylo pak?! Tma a neurčité obrysy míhající se před očima, běh, někde jsem asi nechala kolo... ...a... ...nic, nevím, nepamatuji se!
„Nechrápej a dochlastej,“ rozesměje se špatně voholenej. „Tady už nám nenalejou, deme bydlet!“
Jdeme bydlet? Teď teprve mi dochází, co všechno před tím říkal. Mám jít k němu domů a tam...? Do háje to ne! Musím pryč! Omluvím se, že si musím odskočit. „Hele, nepotřebuješ s tím pomoct?“ zaculej se na mě a pochechtávaj se vlastní vtipnosti. Zajdu do stínu za kioskem. Pak opatrně couvám, dál a dál, do úzké uličky mezi chatami. Když už si myslím, že jsem dost daleko, že mě nemůžou vidět, dám se do běhu. A utíkám pryč, jak nejrychleji umím.
A utíkám jako o život, utíkám, i když vlastně nevím kam...
Kontakt
Claudie Nováková
Vyhledávání
Anketa
Máte rádi sníh?
