Cuketo, cuketo, cuketko zelená...

Nebojme se experimentů, při nejhorším jen dopadnou špatně ;-)

Je léto. Děti mají prázdniny, dospělí (někteří) zaslouženou dovolenou a zahrádkáři sklízejí úrodu.

Tak i já. Zahrádku mám přesně tak velkou, aby z ní bolela záda a úroda se dala odnést v jednom koši. Půda je tam písčitá, jen barvou se snad liší od pláže. Já jsem dítě paneláku a o zahrádkaření vím leda tolik, že začíná na zet, že za sucha třeba zalévat konvemi, protože klesne tlak v potrubí a z hadice voda jen odkapává, a že nejlépe roste pýr, ale kupodivu ho nikdo nepěstuje, naopak ho všichni vytrvale hubí.

Letos jsem na radu kolegyně kromě vyzkoušené cibule, mrkve, kadeřávku a rajčat zasadila také cukety. Hned od začátku mě nadchly – prostě se s tím nijak nepáraly a rostly jak o závod. V krátké době už na záhonku, kam jsem ty dvě usadila, neměl žádný plevel šanci. Vděčně jsem je přihnojila Kristalonem a těšila se na úrodu.

A přišlo to.Nejdřív se na každé rostlince objevil jeden žlutý květ („Jen jeden? Netroškařte!“ remcala jsem v duchu) , pak květy odkvetly a to už pod nimi rostly malé cuketky. Při ranní kávě jsem to probrala s kolegou v kanceláři. Záviděl, protože jemu, jemu teda cukety ještě nekvetly.Při nejbližší příležitosti jsem je tedy znovu přihnojila – zasloužily si to, holky.

A holky se mi odvděčily. Po dozrání prvních dvou plodů (doma jsem z nich slavnostně usmažila řízky a podávala s bramborovou kaší) rozjely kvetení ve velkém. Nastaly cuketové hody.

Cuketové placky, cuketové řízky, sladké cuketové kroužky se skořicí, omelety s cuketou. Na své si přišel i kolega s rodinou. Měli pravidelného dodavatele na cukety, dokud jim nezačnou plodit vlastní.

Až přišla ta neděle, kdy byly cukety všude. Na zahrádce, v ledničce, u kolegy... A nikdo už nechtěl placky, nikdo už nechtěl řízky, prostě chtělo to z m ě n u. Tedy vlastně Změnu.

Spolu s malou jsem prolistovávali kuchařky a žádný recept nám nebyl vhod. Tu jsem neměla všechny žádané suroviny, onde byl postup příliš složitý a zdlouhavý, některé recepty vzbuzovaly silný dojem , že výsledek bude nepoživatelný (alespoň pro naši rodinu určitě – nikdo z nás si třeba nedokázal představit jak šťastně pojídá cuketu se špagetami.)

A pak – pak mě osvítil nápad. Upeču z cukety buchtu. Je výborná, se skořicí a kakaem. Nevadí, že plynová trouba nefunguje, vždyť mám mikrovlnku, ta to musí zvládnout taky! Nahlédla jsem do příručky a opravdu: ...mnoho vašich oblíbených pokrmů, které připravujeme obvyklým způsobem, lze také jednoduše vařit v mikrovlnné troubě.

„Vždyť říkám, nic na tom není“ ujistila jsem silně pochybujícího syna.

Plná elánu a sebedůvěry jsem se dala do díla.

Použijeme dostatečně velkou nádobu, protože jídlo nabude více než při klasickém vaření.

Aha, takže radši začneme z poloviční dávkou, řekla jsem si a sebrala malé, která už pilně strouhala cuketu, zbylou půlku: „To stačí, Terezko!“

Mouka, cukr, olej, mléko...(použijeme méně tuku a tekutin – sakra, a kde je definice toho, co je méně? To se ty lidi nemůžou vyjadřovat trochu přesněji? No nic, to je detail, to se zvládne...) ..skořice, sníh....sakra, je to nějaké řídké – aha, kruci, dala jsem tam dvakrát tolik mléka...nevadí, dám i víc mouky...vždyť o nic nejde...

Hotové těsto bylo nadýchané, hnědo-zeleno-bílé, vonělo kořením a čokoládou. Nalily jsem ho s Terezkou do formy a vložily do mikrovlnky.

Nezapomeneme zkrátit dobu vaření asi o 1/4- 1/3 a po uvaření necháme pokrm krátce odpočinout...

 Aha, jenže dobu vaření ještě neznám – neva, dám svou univerzálně použitelnou dobu – 10 minut, říkala jsem si, když jsem nastavovala teplotu a čas.

A mikrovlnka se dala do práce – po chvíli už byt slibně voněl a děti se vyptávaly, kdy už to konečně bude.

Uplynulo 10 minut, pak dalších 5, 7 minut na odpočinutí a nastal ten velký okamžik – můj první klasický moučník z mikrovlnné trouby! Voněl a byl krásně hnědý, na stole byl připravený talíř na vyklopení a nůž na nakrájení. Napjaté očekávání – přistupuji k akci – a první zádrhel.

Ta pitomá buchta prostě nešla vyklopit! Obkládala jsem formu mokrou utěrkou dle vzoru mé maminky, objížděla okraje nožem, poklepávala jsem s ní, cloumala, máchala s ní divoce ve vzduchu, přesvědčovala ji – a ona nakonec pustila. Tedy jen částečně. Tři čtvrtě buchty na talíři, čtvrtka ve formě.

No to mě přece nerozhází, řekla jsem si. Chci udělat dokonalý moučník a taky ho udělám! Zašla jsem do ledničky pro zbytek višňové marmelády, vypreparovala z formy i vršek buchty a přilepila ho ke spodku marmeládou.

Upřímně řečeno, vypadalo to trochu zvláštně. Pořád jsem ještě ale neztrácela elán a optimismus - prostě vylepším umělecký dojem čokoládovou polevou a bude to!

Mimochodem, poleva vždycky není dobrý nápad. Uvařila jsem ji přesně podle návodu a i když se mi zdála na polevu neobvykle řídká, jista si tím, že návody nelžou, nalila jsem ji na buchtu. Ale poleva byla jiného názoru a okamžitě stekla na talíř. Tak to ne, tady se bude poslouchat, nařídila jsem ji a lžící ji začala neprodleně dopravovat zpátky na buchtu...

Nakonec jsem měla dojem, že vítězím, a tak jsem bez váhání zavřela buchtu do ledničky a těšila se na výsledek.

Tedy řeknu vám, že na některých věcech je nejhezčí to těšení. Po půl hodině, kdy jsem pod vlivem neustálých dotazů malé usoudila, že už ta zatracená poleva přece musela aspoň trochu ztuhnout, jsem otevřela ledničku - a vyndala nedefinovatelné COSI.

Co přesně to bylo, těžko říct. Možná věc z bažin, možná nějaký šílený pokus sadistického genetika....poleva se vsákla do těsta, místo aby spořádaně ztuhla na povrchu, skamarádila se tam s višňovou marmeládou a spolu zaútočily na původně celkem úhledný tvar buchty.

Chuť bude jistě v pořádku, přesvědčovala jsem se a začala tu věc krájet. .. i nůž s tím nějak nechtěl mít nic společného a talíř pod tou věcí vypadal, jako když se stydí. Malá, která ještě nemá takové zábrany, jako my dospělí, dokonce jeden kousek snědla. Ale jen ten jeden. Syn vyjádřil své pochybnosti o původu a předpokládaném složení té hmoty takovým způsobem, že jsem mu radši ani nenabízela. Zbylé kousky jsem pečlivě nandala do mikroténového sáčku a pod rouškou tmy se s ním vyplížila k popelnicím. Měla jsem štěstí – nikdo mě neviděl jak TO odkládám.

A tak jsem zbylou půlku cukety nakrájela morčeti na přilepšenou a příští týden budou myslím zase placky. Anebo že bych zkusila nějaký jiný recept?!